Významným apelem v rámci filosofické praxe (konzultace, workshopy) i filosofie jako takové je antická výzva `poznej sebe sama` (gnóthi seauton, nosce te ipsum, know thyself). Spolu s psychologem Petersonem lze namítnou, že každá osoba je příliš komplexní na to, aby poznala sebe sama zcela. Lze souhlasit i s tím, že všichni v sobě obsahujeme jakousi moudrost, kterou nedokážeme racionálně uchopit.[1] Dle filosofa J. Kima k nám naše mysl není zcela transparentní[2], což komplikuje proces sebepoznávání. Obdobou myšlenku pronesl rovněž psycholog P. Říčan[3], dle něhož nemůžeme jít na samotné dno (jádro) toho, kdo jsme. Neneseme za sebe plnou zodpovědnost, jelikož jsme pro sebe samé i přes důsledné poznávání stále záhadou. Dle Říčana je proces sebepoznávání věcí vztahů. Do hlubin vlastního nitra je vhodné se nořit za pomoci odborníka, který má hlubší vhled do psychologie člověka a je schopný vykládat volné myšlenkové asociace, ke kterým nás může stimulovat. Proces sebepoznávání se tak jeví jako dialogický proces. Je však možné ho vnímat i jako individuální záležitost, kdy se člověk poznává pomocí mystických vhledů, ve stavu jakéhosi vytržení.
Se sebepoznáváním se pojí celá řada problémů. Mimo komplexnost našich bytostí je problémem epistemologická otázka, jaký máme přístup k nám samým, resp. zda se dokážeme poznávat a pokud vůbec ano, zda poznáváme (pouze) reprezentace/jevy sebe sama v naší mysli či skutečně kým jako bytosti jsme (k tomu komplexní debaty napříč filosofickou tradicí). Kromě problematiky komplexnosti naší bytosti a komplikovanosti přístupu k nám samým je dalším problémem v procesu sebepoznávání skutečnost, že se jako lidé proměňujeme v průběhu času. Tato proměnlivost může být momentální, kdy se nám mění nálady či jsme ovlivněni určitou myšlenkou, podle které přemýšlíme, prožíváme a nějak se chováme, avšak v průběhu času ji opustíme/nahradíme myšlenkou jinou, která naše přemýšlení, prožívání a chování opět promění. Proměnlivost může být také dlouhodobější, kdy se jako lidé vyvíjíme, získáváme určité habity, jiné naopak ztrácíme.[4] Dalším problémem v procesu poznávání sebe sama je skutečnost, že naše vzpomínky o nás si v průběhu času upravujeme a jejich věrohodnost je diskutabilní.[5] Podobně i naše představy o nás nemusejí korespondovat s realitou. Neméně závažným problémem je skutečnost, že určení hranic sebe sama (vlastního Já) je značně obtížné.[6] Kromě toho sebepoznávání mnohdy bolí a je pro nás náročné. Vidět se takoví, jací spíše jsme, může být zraňující a nepříjemné. I proto si rádi utváříme masky a ochranná brnění před realitou, které jsou pohodlnější a které nám třeba i předkládá naše okolí. V dané souvislosti klinický psycholog H. Cloud v knize Charakter jako předpoklad úspěchu píše: „Vůbec není neobvyklé, že se lidé většinu svého života nechají definovat druhými a vůbec nevnímají, kým ve skutečnosti jsou.“ V neposlední řadě komplikuje proces sebepoznání duševní porucha či psychologická diagnóza (např. deprese[7]), která nám znemožňuje nahlížet na sebe bez nánosů vnitřních pochodů (biologicky daných, chemických reakcí v těle) či traumatických zážitků a emočních vytržení způsobených minulými událostmi či budoucími obavami.[8]
V rámci psychologie v zásadě můžeme rozlišit na sebepoznávání ve vertikální rovině, kdy se noříme do hlubin vlastního nitra, a sebepoznání v horizontální rovině, kdy se poznáváme s ohledem na proměnlivost v čase a uvědomujeme si situační podmíněnost toho, kdo jsme. V prvním případě je problémem neschopnost poznat sami sebe zcela z důvodu naší komplexnosti a vnitřních překážek, ve druhém případě je problémem proměnlivost v čase a možnost změnění sebe sama v průběhu času, případně ovlivnění psychickým stavem (např. způsobeným duševním traumatem). Přes dané komplikace můžeme proces sebepoznávání stále považovat za smysluplný úkol, který nás přivádí k nám samým a činí náš život autentičtějším, a to i přesto, že jsme v zásadě nevyčerpatelní a v určitých ohledech proměnliví a obtížně ohraničitelní.
Na rovině filosofického zkoumání a poznávání sebe sama se zaměřujeme na takové aspekty našich bytostí, které jsou v zásadě konstantní. Jdeme za masky různých identit k podstatě toho, kým vlastně jsme. V rámci filosofické konzultace člověk poznává sám sebe v radikálním smyslu – poznává to, kým ve své podstatě jako lidská bytost vlastně je (rozumový, smrtelný, zda je svobodný, co je pro něho specifické, neměnné, zda a jakou má duši[9], jakým způsobem se vztahuje ke světu, jaké jsou jeho kořeny, zda je dobrým člověkem ad.), ne např. pouze jaký je povahou, jak se chová v určitých situacích, z jakých prvků se skládá, jaké má tělo a co se uvnitř něho děje, co má rád či jak vypadá.[10] Tyto naše aspekty náležejí do kompetencí jiných věd než je filosofie. Sebepoznáváním v radikálním smyslu člověk přirozeně vykračuje směrem k druhým lidem – poznává nejen sebe, ale i druhé jakožto příslušníky svého druhu. Vhodnými nástroji pro poznávání sebe sama v jakémkoli smyslu jsou introspekce (obrácení pozornosti do vlastního nitra a uvědomování si věcí o sobě), poznávací rozhovor s druhými (zde i např. společné filosofické workshopy), a četba knih spojená s jejich kritickou analýzou.
Filosofická praxe necílí na komplexní poznání sebe sama, ani si nenárokuje monopol na osobní zkoumání. Ostatně, proces poznávání sebe sama je životním úkolem spíše než momentální záležitostí. Je to dlouhodobý proces, který pro zdařilý výsledek vyžaduje mnoho času.[11] Úkolem filosofické praxe je zvědomovat pomocí nastavování zrcadla myšlenky toho druhého, prohlubovat porozumění o sobě jakožto člověku či hledat smysluplná řešení problémů i životních situací, a to pomocí filosofických technik a řešení filosofických témat. Poznávání sebe sama přesto zůstává jedním z jejích primárních cílů. Předpokladem FP je, že člověk je bytost s přirozeností.[12] Jak uvádí Peterson, nejsme bytosti schopné učinit ze sebe cokoli jsme schopni pojmout či vytvořit intelektem. Naši přirozenost musíme objevit, poprat se s ní a přijmout ji. Základními otázkami jsou `kdo skutečně jsme?`, `čím se můžeme skutečně stát při uvědomění toho, kým skutečně jsme?`[13] Takovéto otázky stojí v jádru filosofické praxe a sama FP se je pokouší pomocí svých nástrojů řešit. Pomáhá tak dobírat se k odpovědím na nejzákladnější otázky člověka a je `jungovsky` řečeno důležitým nástrojem v procesu individuace.
[1] Peterson, J. B. 12 Rules to Life: An Antidote to Chaos; s. 158.
[2] Kim, J. Philosophy of Mind, 3rd ed., s. 21.
[3] Přednáška P. Říčana pronesená na půdě TF JU dne 15. 1. 2019 s názvem „Kdo chce pomáhat druhým, měl by rozumět sám sobě“.
[4] Zde je nutné podotknout, že tato proměnlivost není absolutní – v mnoha ohledech zůstáváme titíž lidé, jakými jsme byli. Základní osobnostní rysy zůstávají prakticky neměnné.
[5] Vhodnou pomůckou zde může být psaní si deníku, ve kterém přesněji zachytíme momentální vnímání sebe sama.
[6] Freud, S. Nespokojenost v kultuře; s. 59. Freud se v dané pasáži věnuje problematice hranic vlastního já.
[7] Je otázkou, do jaké míry je např. deprese součástí nás samých, tj. jsem to já – depresivní člověk, či je od nás jaksi oddělena, tj. jsem to já, člověk mající depresi.
[8] Pro další vhled do problematiky proměnlivosti sebe sama a sebepoznání komplikovaném psychologickými nežádoucími stavy viz https://aeon.co/ideas/know-thyself-is-not-just-silly-advice-its-actively-dangerous; https://www.ru.nl/@1248309/during-depression-hard-tell-when-you-yourself/?fbclid=IwAR2fdP-r5UH9CQ-hAr8gmk5XHYYwE1KFiVEMOjaRutZFAYC_tgrkRDL1tRQ.
[9] Dle Cicera a jeho Tuskulských hovorů (část o pohrdání smrtí a o dostatečnosti ctnosti pro blažený život) je poznávání vlastní duše skutečným obsahem antické výzvy poznat sebe sama.
[10] Skutečně filosofické poznání by znamenalo poznat se na obecné rovině jako člověk v kontextu reality a ostatních jsoucen v ní.
[11] Dle Anny Hogenové se člověk nemůže znát ve třiceti letech, dokonce ani ve čtyřiceti, ale spíše později…
[12] Tato přirozenost může být statická (např. aristotelské pojetí člověka jako živočicha rozumového) či dynamická (např. sartrovské pojetí, kdy se člověk jaksi utváří v průběhu života – existence předchází esenci), avšak je a je námi poznatelná.
[13] Peterson, J. B. 12 Rules to Life: An Antidote to Chaos; s. 193.
3 reakce na „K problematice sebepoznání (nejen) ve filosofické praxi“
Bod č.7 pod čarou je pro mě poněkud nesrozumitelný,jak mohu trpět depresí a být od ní oddělen? Pokud beru,že deprese je nemoc dle psychiatrických diagnoz, a tudíž nemohu být od ní oddělen jako člověk. Nebo je myšleno pouze dočasná melancholie či smutek?
Dobrý den. Děkuji Vám za komentář. V poznámce pod čarou se snažím popsat možnost přístupu k depresi a náš vztah k ní, resp. k nám samotným. Od deprese jako člověk na určité rovině nemohu být oddělen (jak píšete o depresi jakožto psychologické diagnóze). Přemýšlím pak ale, že mám možnost buď se s ní ztotožnit jako se součástí mě samého, či se od ní myšlenkově distancovat (já mám depresi)…Jak na vás toto rozdělení působí? Souhlasíte s ním?
Ano. I když na podstatě choroby se nic nezmění, jen v přístupu k ní.